Ty Brďo!
Hochfügen, Totes Gebirge, Lahnerkogel, RakousCokolivAlm, Germknödel do krku… Takže nic.
Ze skiAlp sešlo, ale co… Víkendovej meinezeit už zařízenej, stařenky natěšený a přece jim to nebudu kazit. Vypadnu tak i tak. Do lesa. Tam nepotřebuju ani sníh, ani nic.
Vim, čekáš vyprávění, jak se toulám po lese… Ale já ti řeknu jedno. Teda jednu. Jednu životní radu. Nevyžádanou, ale nutnou. Hnusný kafe zachrání jedině whiskey.
Sedm ráno. Smíchovský nádraží a já jako pravej lokál si dělám pitelný kafe. Drkotám to směr Rokycany. Na kraj největšího zelenýho fleku. Brd. Nechápu, proč tady vždycky skončim. Ale skončim, i když začínám. Ta hloubka lesů je prostě fockin brdská. Nezaměnitelná.
Zase je studenej. Nehoří. Do podpaží zahřát a zapálit. Musím zpomalit. Na převlíkací pauze mě totiž předbíhá taky ňákej vandrák. Divnej. Trošku do vojenska, ale proč ne… Jen se strašně plouží, vojenský tempo mu nic neříká a já musím zpomalit, protože se rozhodně bratříčkovat nehodlám. Chci bejt sám. Proto jsem tady. Tak zapaluju doutník, kterej mi vždycky zpomalí tempo aspoň na deset minut, pak jsem na svym, ale vzápětí se dusim, takže zpomaluju. A tak to jde v cyklech. Jenže ono to nefunguje. Vojáček je pomalejší než kouř. Ty vole, ten v Luxoru vidí jen modře…
Pomohl jen úhybnej manévr. Jeho. Šel jinam. Pomalu. Ale ke štěstí všech…
Vybral jsem ten největší zelenej flek na mapě, ale uprostřed tý trasy je něco neuvěřitelnýho. Tři Trubky. Zámeček s bohatou, nádhernou i pěkně zkurvenou minulostí.
“Nesnáším papalášství zleva do pravěku. Bolest těm všem do srdečního laloku. Zmrdi.”
Ale konec krásné poezii. Expozice Domu přírody byla fakt parádní. Nejsem žádnej muzeoidní typ, ale tady jsem hltal všechno. Skvěle udělaný, ani málo, ani moc, ani nuda, ani uniklá moč, prostě tak akorát a skvěle nadesignovaný. Tleskám ploutvema. Byl jsem nadšenej a odcházel jsem s pocitem, že jsem dědic Brd.
S čim mam na solo vandrech věčnej problém, je najít finální flek na spaní. Vim, čim to je. Nemám to s kým probrat. Člověk se pak zamotá. Přístřešek s ohništěm obsazen a já nakonec po třech změněnejch plánech osedlávám prochcanou mýtinku.
“Ty vole. Ty hvězdy? Ses asi posral v kině, protože tohle tam fakt nedávaj… ”
Poprvý v životě vařim Bran Cha, což je branická verze vietnamskýho Bun Cha, a je to fakt skvělý. U nohou mi hoří dřívkáč a nad hlavou mi jede první kolo Superstar. Nezapomenutelný. Život je boží.
Mlask. Mlasky mlask. Problikávaj mi víčka. Půl jedný a já jsem vzbuzenej jak bizon před masnou. Počkej, to je blbost… Bizon je býložravec, ne? To je jedno. Prostě mám zvedlý poklopy. Divný. Ale asi mi prostě káplo na nosánek… Zapínám čelovku a zjišťuju, že jsem v mraku. Všude voda a mlha.
Tak tam skáču v podvlíkačkách a svazuju plachtou mladý smrčky jak vepře na zabíjačku… Ale jen tak, jako bych nevěřil, že ta zabíjačka vůbec bude. Asi už všichni tušíme, že jsem ve tři v těch podvlíkačkách skákal znova a převazoval. Celou noc chcalo jako debil. Ale jako debil, kterej ti řve do ksichtu, že ty sám jseš debil! A ty nemůžeš spát… Dost debilní situace.
Ty paprsky? Ó la lá, jako paninko, za to ty všechny prochaný věci stály. Krásný ráno, kdy se všechno vypařovalo. Jo, tohle Brdy uměj, sice v noci nespíš, ale přes den sníš…
V Příbrami dávam Bažanty osto pět, kačenku, malej filtr v malým podniku, další Bažanty u vlaku. A celý to ještě zaleju pár škopkama v Prahe. Ježiš, to zas bylo dobrý…
