Zabijačka pod Dachsteinem
Víš, co se stane, když vyvezeš Slováka, Čecha a Rakušáka na rustikální statek uprostřed Alp? Zabijou prase. Vlastně dvě.
Jako takhle, vždycky jsem chtěl zažít zabijačku. Ani moc nevim proč… Asi jsem měl pocit, že jako masožravec bych prostě měl zažít ten proces zpracování zvířete od A do Z včetně smrti, která k masožraní neodmyslitelně patří. Ale nikdy mě fakt nenapadlo, že moje první zabijačka bude pod Dachsteinem s bandou bláznivejch Slováků.
“Jsem vole v ňáký díře!”
“Ale hovno, couvej a rozjeď to!”
Plnim rozkaz, ale jen z poloviny. Nerozjíždím, tak couvám a couvám v naději, že brzo trefim asfalt bez ledu. Trefuju, řadim a škrtim Dušana pod plynem. Prudká zatáčka do kopca a jsme na piedestálu, kde v Důšovi ulehnu na další tři noci. Je tma, ale statek z druhýho století před letopočtem krásně vánočně svítí a já fakt líbit! Vcházim do řeznické místnosti, která ještě před pár tejdnama byla skladiště hnoje a kluci to přestavěli na krásnou zašívárnu s pecí i udírnou. Mít to doma, už nejsem doma.
Lup, lup, lup.
Pár slivovic na uvítanou, seznamovačka s bratia a já to radši valim spát. Přece jenom už jsou asi dvě ráno a v sedm už má sviňa viset. Menší mangalice bude druhá. Ta se mi líbí, tak ještě před spaním spřádám plány na ekoteroristickou noční akci, jak ji vysvobodit a schovat v Důšovi…
Tma. Neidentifikovatelná silueta Radka už tam nervózně pobíhá a připravuje bůh ví co… Poslední minuty prasat jsou tu. V mínusovym vánku cejtim trošku nervozitky. Chybí nám totiž generál. Respektive máme jich nějak moc. Představ si jako kdyby se Napoleon, Mussolini a Čingischán dohadovali nad tim, jak a kde to prase trefit a najednou si vzpomněli, že zapomněli přizvat Helenku Růžičkovou. Naštěstí je tady ještě ale pan Lorenc. Respektive jich je tam dalších dvanáct, ale vrchní a pravej Lorenc jsem tam jedině já… Bez debat.
No nic, prase se nakonec skolí vcelku v klidu a dohady, jak a co dělat nás provází po zbytek víkendu… Ale je to prdel. Slovák se chytá za hlavu, když odejde chytrej Čecháček a když odejde chytrej Slováček, tak se děje to samý… Ale jsme bratia, ne?
Nezapomněl jsem snad zmínit, že je 8:24 a všichni už maj v sobě tak čtyři slivovičky..? Jestli jo, tak se omlouvám, ale mezitím už máme pátou, šestou, takže je to stejně jedno… Lepší to na další dva dny nepočítat vůbec. Po zpracování toho nejdůležitějšího padne i to druhý prasátko. Moje oblíbená mangalice a já trochu lituju, že jsem jí v noci ještě nedopřál nějaký malý dobrodrůžo na svobodě… Ale špek je špek. Práce je tolik, že i já občas musim pracovat, ale den spíš uletí než uběhne a my už vožralí békáme v těch nejlepších tóninách, co z nás lezou…
Slivovička k snídani a máme tu den dva. Totální vystřelení z pantoflí s vepřovym mozečkem a burgrech z vepřosrnčí směsky, co se rve do klobásek… Ufff to je nebe, k tomu to do sebe tlačim hezky pěkně u ohýnku. Je mi dobře.
Tenhle den jsem se totiž sám chopil nejlepší funkce z celý zabijačky. Ohnivák. Prostě se starám, aby to všude hořelo a jsem fakt zufrieden… Nechápu, proč jsem se týhle důležitý a nejzábavnější funkce chopil až dneska. Možná asi proto, že je to funkce a to znamená práce… Hm, ale co… Takže pobíhám zatápim, pak míchám ňákou kašu, ale hlavně že je oheň a slivovice. Jsem prostý muž, stačí mi málo.
Den zas nějak zmizí, protože se furt něco dělá a chlastá a najednou zas békáme u peci. tentokrát možná i hůř než včera, ale to už nám nikdo nedokáže… Do toho venku krásně sněží. Život je fajn.
Budí mě Mr. Hankey v zatáčce, včera jsem byl třikrát, jak jsem furt něco žral… Je to síla ty plný střeva. No nic, vykodrcam se jen v podvlíkačkách ze zasněženýho Důši a doběhnu dovnitř vyřešit neodkladný záležitosti. Zhublej o dvě kila spokojeně zalejzam zpátky a užívám si klidu auta a že jsem tam sám… Jako nic proti Slovákům, ale oni tu hubu nezavřou. A to ani když jim dojdou témata, prostě ty věci opakujou… Takže já jsem běžně poslouchal některý věci i 5krát po sobě, lišilo se to jen vzdáleností našich obličejů. Protože čím víckrát to zopakujou tím z větší blízkosti to do tebe solej. Ale jsou to kluci hodný a pracovitý… To jo.
Je neděle a většina odjíždí, Najednou jsme tam sami s Radkem a koukám, že je vlastně potřeba uklidit ještě úplně všechno. Jupíjky. Naštěstí dostávám povolení si zapálit oheň jen tak pro radost, ať jde ta práce líp od ruky a jsem zas spokojenej… Oheň na sněhu uprostřed Alp je prostě jinde.
