Když musíš do Litoměřic pro mučící nástroj, nechceš tam jen tak pro nic. Koukáš do mapy, na předpověď a vtloukáš ši do hlavy, že Klínovec je cestou. Cestou je to asi jako, když vyrazíš do Plzně přes Litvu, ale koho kdy zabil ňákej ten kilometr.

V 5:57 sbírám u baráku první G-ovno a naskakujem do herdoplánu. Zapínám majáky a mastíme to směr sever. Fousky vzadu hned spokojeně dál podřimujou a já hned na hlavní málem trefuju zajíce. Ano, podolskej wildlife je divokej. Naštěstí je zajíc celej, já málem zablokovanej trapéz z matrix manévru, nicméně je to tak jediný dobrodrůžo, který nás na cestě potkává.

Dodrndává herdoplán na prázdnym parkovišti pod Klínovcem. Oujes, nikde nikdo jen divoká šelma už chce ven. Oblíkám mu skafandr a vypouštim. Ta radost a ten rauš. Splašený šestikilo pobíhá sem tam a je mu dobře. Zacvakávám přeskáče, nandavám pásy a už si to frčáme modrou nahoru.

G si zapomněl mobil takže navigace zbyla zase na mě. Mapy rád nemám a radši se toulám, ale co. Sem tam kouknu, jestli jsme dobře. Šlapem nejdřív po modrý a furt nikde nikdo. Do toho začíná vycházet ranní sluníčko. Pěkný, pěkný. Hned jak to jde, posíláme to do lesa. Tam je jak v pohádce. Cestou na vrcholek to ještě trošku zakufrujem, takže pár desítek metrů sjíždím na Kopra (čti s pásama), ale nakonec se dobíráme vrcholku. Ke konci už G krapet pofňukává a líže si packy. Je totiž kosa a zamrzá mu to všude. Hlavně mezi tlapkama. Je mi ho líto, ale je to bojovník! Vybojováváme to nahoru, sundavám pásy a mrdláme to hned dolu. Občas Chlupovi pomůžu a vezu ho, ale dlouho se nikdy nenechá. Kolem jedenáctý přistáváme už u auta balíme saky paky a kroutim volantem směr Litoměřice. Je to přece po cestě....