Slyšim, jak mi rostou chlupy tam, kde ještě nikdy nerostly… Slyšim, skřípání zubů. Slyšim chrápání. Slyšim vrouskání, šum a americký redneck country.

Něco se dá vysvětlit tim, že o půlnoci srkám nakouřenou skotskou a cejtim se u toho hrozně mužně. Něco se dá vysvětlit tim, že přede mnou na posteli to řeže Bášula a nevytříbenym způsobem tam posílá zub o zub. A něco tim, že zas Důšou romákujem v Espani u oušnu s dalším členem ve hře.

Vděčnost.

Furt teda nevim, jestli to tady miluju jen já a Klára prostě miluje mě a tim pádem to tady vlastně taky miluje, ale tak či onanák, me gusta. Tejden je za náma. A byl to vlastně víc hell než skvěl. Ale to je už taková naše klasika. První tejden je prostě aklimatizační. Některý věci jdou skvěle, některý by šly daleko líp a některý by vlastně nemusely bejt vůbec.

Podrž. Podej. Ukliď. Vyndej. Houpej. Uhni. Pořebuju alkohol.

Kiddolajf je na těch 10 m čtverečních tohodle plnej a je to vlastně fulltime pro dvě chobotnice. A to jsem před odjezdem trošku vytěsnil v kontextu svý práce, ale dobře vim proč. Protože bychom nikdy nikam neodjeli.

Ono se to neposere… A k tomu je přesně ten aklimatizační tejden.

No a teď k tomu, co jsme vlastně za ten tejden nestihli. Protože to je daleko obsáhlejší než co jsem stihli. Tak třeba jsem ještě nebyl ve vodě. Což vykřikuju asi sedmkrát denně. Pouze v přítomnosti Klárky. Samozřejmě. Jinak to nemá význam… Musim si budovat půdu proto, abych se mohl konečně zdejchnout. Ale to je vlastně druhořadý, protože jsem přesvědčeně prohlásil, že surfing není cílem letošního vejletu. Cílem je přežít a užít! 

Taky jsme to nestihli nikde pořádně zapálit a uvařit, ale to přijde. Tomuhle věřim narozdíl od mýho surfingu. Ano, taky vzadu kolo na držáku drží od Podolí. A v Podolí ho taky pravděpodobně sundám, ale co… Aspoň mi třeba předevčírem neodlítlo, když v noci přišel tajfun jak debil, že jsme si mysleli, že z Důšovejch 180 koní se stane 180 labutí. Ale přežili jsme a užili jsme. Splněno.

No a pak jsme po tejdnu dojeli na naše srdcový místo. V poledne. Před náma nejlepší část dne - spánek dvou capartů v jeden čas. 

„Žbluňkilky“ a z Důši je žabička. Čtyřtunová žabička.

Ty vole, zajeli jsme do totálního močálu. Jsme v totální díře. V totální řiti. V totální plný polní. Totální ráj.

Takže tři hodinky se vyprošťuješ, dvě hodinky uklízíš, cos nadroblis a celej den si nadáváš do debils. A takhle dámy a pánové, takhle se se tvořej ty zážitky… A to, že je Klárka zlatokopka i bez toho, že do mě sem tam kopne a řekne mi „Zlato“ ? 

To je prostě pravda. Však kukmal, co během toho vykopala.

Lepšího dvaciáše pro štěstí neseženeš… a proto tu jsme.