Fňukání, jak se nedá cestovat a jezdit je zcestný. Všechno se dá. Jen musíš chtít... A my prostě chcem.

Je 25.12. 22h a začíná zákaz vycházení. Nezbejvá nic jinýho než vyrazit. Ricco mě nabírá a valíme na Zličín, kde nabíráme Štěpána Matternahorna a Kopra.

Plánování nám nikdy nešlo, nejde a nepůjde. Takže první hodiny trávíme googlením, kam vlastně chcem jet... Ale co, směr máme dobrej, nic nám nechybí. Mastíme to černotou, která jen problikává přerušovanou čarou. Nulovej provoz. A to doslova... Užíváme si krásu apokalypsy.

První auta potkáváme až nad ránem ve Švajcu, kde objíždíme za východu sluníčka Ženevský jezero. Pěkný. Skáčem z auta a cvakáme. Kosa nám zakopne pinďoury až do krku, ale jsme happy. Hory už nás vítaj a my si to šnečíme do Ardentu, kde přijíždíme na poloprázdnej parkplatz a rovnou skáčeme do přeskáčů.

Začínáme zvolna a škrábem se na nejbližší kopce. Je nám dobře. Slunko svítí a do toho fajne prašánek. Dáváme circa 700 vejškovejch a užíváme hor. Dolů to krájíme, nedůstojně padáme, skáčeme přes potoky a já se do toho klasicky tlemim. Co chceš víc… Prostě štěstí.

Slivovička na přivítanou, koupačka v potoce a pochlastávání. Na noc zůstáváme pod kopcem, neni kam spěchat.

První sraní, vítr z hor a svařáček

Nic nevystihuje ten den líp. Spaní v přepychu a venku zas posypáno. Největší výzva je hned po ránu, kdy Štěpán Matternahorn vítěžoslavně ponižuje karavanový záchod a my zjišťujeme, že to bude chtít ňáky štětky. Kávec, snídaněc a jde se na kopec.

Tentokrát je v plánu si dát sopečný profil aka sundaváme nandaváme. Zde veliká pochvala Matternahornovi, který nás během pěti dnů zbavil nevole sundavání a nandavání. Sic díky tomu, že jsme se furt ztráceli, ale to je věc jiná... Šlapeme cestama, lesejkama až na vrcholek, kde se přehoupáváme do druhýho údolí. Pomyslnému dnu sopky. Ostatní tomu teda řikaj Avoriaz.

Už na prvním vrcholku zjišťujem, že předpověď nekecá a je krapet frišno. Vítr je hajzl. Ale co, sjíždíme dolů do střediska a tam okýnko! Okýnko! Vyskakujem z lyží a dáváme si ten nejlepší svařák v celým kosmíru. A je nám dobře.

Pak nasazujem a drápeme se na protisvah. Přituhuje. Vítr už neni debil, ale kretén. Valíme to. Teda Matternahorn s Koprem to valí a my s Ríšou se někde valíme… Doslova. Ale dupem a vydupem. A na hoře? Vítr zmrd. Hází s náma a přichází chvíle pravdy. Kdo se fláká a má lehkej baťoh, tomu lítá baťoh. Takže ano, jsem jedinej, komu se baťoh ani nepohl. Není nám dobře. V tajfunu se nějak sesbíráme, zamotáme pásy a hned se kutálíme dolů. K okýnku, kam jinam. Dáváme další kolo červeňáka a je nám opět dobře.

Po dojezdu dáváme koupačku, žraco a kafe. Čeká nás ještě totiž přesun. Štrádujem to směr Chamonix.

Jo plánování nám fakt nejde, ale co... Lepší zahlásit někdy, než nikdy pozdě. To dá rozum. Matternahorn mi zavelí odbočit, tak to bočim. Pěknej schlafenplatz u jezera hned u nástupu na trasu. Proč ne, vypadá to fajn. A to ještě nevíme, že tady je i kamenej veřejnej hajzlík. Oujees!

Kydej, šlapej, kydáme!

Prach. Prach všude, kam se podíváš. Jak krásný je kydat na internetu, tak krásnější je kydat na horách. Můj sen. Probudíš se v zakydanym autě a ono kydá a kydá a svět se točí. Mezitim, co nám Kopr dovykládá, jak dojídá zbytky spadlejch věcí doma a směje se tomu, parkoviště se plní. A já čumim. Krapet jsem si myslel, že tohle neůplně na první dobrou turistický místečko bude prima bez lidí. A ona z toho je spíš válka klonů. Ale jako jedno se musí uznat, ty Frantíci prostě chtěj šmrdlat a šlapou ve všem možnym i bez nemožnýho. Za těch pět dní jsem neviděl větší festival šlapacích výdobytků a srdcařů, který šlapali třeba jen v botách a na zádech lyže s přeskáčema. Restektpa, vyměnit čerstvou bagetu a croissant za trápení se do škrpálu, chce koule.

Šmrdláme to ve frontě a hned, jak vidíme skulinu do lesa, posíláme to tam. To by bylo, abychom se neztratili! Dobejváme kopca a řikáme si, že dobrý a protaháváme to vejš, kde už je spíš jen letní cesta. Ale míří k vyvrcholení. Žádný stopy, ideálka. V bodě, kde už je zbytečný to tlačit dál, probíráme možnosti. Prostě to pošlem dolů a v nejhorším zas nasazujem a vracíme se. Plán je jasně nejasný, to jsme ale ještě nevěděli, že Matternhornovi zamrzlo vázání a nešlo vystoupit. Nejdřív zkouším zabrat se svou baletní postavou, ale cejtim, že to pruží a nechci to zlomit. "Drede, hele to asi nepude a nechci to zlomit", otáčim se.

Znáš takovej ten Richardův pohled, jako by právě zlomil někomu páčku na vázání a byl v prdeli? Tak přesně ten jsem viděl, když jsem se otočil. No co, vázání v prdeli, ve vzduchu smrdí zoufalost a já se klasicky směju a fotim, protože nic se v tu chvílí jinýho dělat nedá. Štěpovi sundaváme zacvaklýmu pásy a spouštíme se do lesů.

Po chvíli narážíme na pás klestí, kterej nás dál nepouští. Nezbejvá než si to vyšlápnout zpátky stejnou cestou. Štěpa Matternahorn to nějak zaklapává hůlkama, takže nakonec dobrý. Kopr ani pásy nenandavá, protože si je projistotu na ten sjezd ani nesundal. Prostě parta hic.tvl… Šlapeme zpátky na vrcholek a stejnou cestu si to štrádujem zpátky, odkud jsme přišli, když v tom míjíme partu s guidem, který se zastavujou hned za náma a posílaj to dolů. Zbystříme. Není čas na hrdinství a posíláme to tam. Guide vždycky ví, neasi. To je sice dobrá premisa, ale když se držíš jejich stop. Což jsem samozřejmě neudělal, takže končím v ňákym klestí a volám do vysílačky na kluky, ať nejsou debilní jako já. Nějak se s tim nakonec ale poperu, vyfotim, jak tam prolítnou a mastíme zpátky na vrcholek a domů. Respektive na svařák k dalšímu okýnku a na parkoviště.

Loučíme se s jezerem a zvedáme plotny. Chytáme kurz Le Fernuy. A kydá jako prase, s tou naší lodí kroutím volantem ostošest a chvílema je fakt bílá tma a klouže to. Řítím se dvacítkou sertenpýnama a místy je to fakt prdel. Nemáme ale vodu. Takže po cestě hledáme zdroje a nakonec pomocí konve krademe vodu na veřejnejch hajzlech u policajtů. Ale jsou Vánoce, takže krást se může. Do vršků se vcelku překvapivě nakonec vyhrabeme bez řetězů a mně se ulevuje, že jsem tu loď nikde nevorval. Následuje klasická večerní tlačírna sejrů, pijárna a honění moudrejch keců.

Žádnej mobil v kapse ani zaseklá klávesnice. Jen jsem strašně dobrej v zápisu zvuků. Když totiž celou noc kydá, vůbec to nevadí, protože kydá potichu. Nicméně to s sebou nese určité sekundární neduhy. Traktory, který odhrabujou sníh a odstřely lavin. Ani jedno z toho ráno slyšet prostě nechceš. Ale co, vločky jsou rozdaný jde se na vzduch.

Vsuvka pro maminky - laviny řešíme a řešíme je hodně. Nejsme dementi. Teda jsme, ale nejsme. Než vyrazíme, dáváme rychlé repete v hledání pípáků a pak valíme. Skrz francóziš louky a dřevěný chatky a já si plnim nosdry Francií. Jako Rakousko je fajn, ale Francie je Francie. Prostě co se v mládí naučíš, jako když ve stáří francneš. Tak mi to neber, dík. Cestou potkáváme boží kozovník, kde mi malý kůzlata žerou hůlky a já z toho mám Vánoce. Možná i proto, že Vánoce jsou.

Plánovanou stopu klasicky ztrácíme, ale jsme mistři debilních improvizací a to máme rádi. Posíláme to směr kopec, pak skopec a pak zase dokopec. Během těchto šarád užíváme skvělejch sjezdů a já někde v prachu utápim vysílačku. V druhym vyšším dokopci radši Štěpán Matternahorn dělá profil. To milé maminky, znamená, že zkoušíme stabilitu sněhu. Vše ok a mastíme to dolů nádhernou prérií. Zažívám pár orgasmů a ztělesněný štěstí. Život je nejvíc.

Poslední shredící den rozhodně nechceš začít šokem. Nám se to nevyhlo. Pan Traktor nám ukradl naší chcací hromadu!! Ale jsme v míru, odpustka proběhla rychle. Protože zase nakydalo... Každej den nakydalo. Asi jsme fakt byli hodný. Ty vole, díky Jezíšku! Jdem si to užít. Počasí v mraku a sem tam kyd. Šlapem nejdřív po cestě a pak krásnym trailem skrz les. Klasicky po cestě měníme plány a objevujem se někde pod lanovkama. V tom se i pomalu otevírá díra v mracích a my koukáme na přírodní porno.

Občas si řikám, že by se mi dost odlehčil baťoh bez těch kil navíc v podobě foťáků a skel, ale pak přijde tohle a vím, že za to to prostě stojí. Vyškrábem se na vrcholek a představení pomalu končí. Dolu to šustíme skrz neslušnej mrak, že i v jednom místě raději na 5 minut zastavujem, jestli se to třeba neumoudří a my neuvidíme aspoň 5 metrů dopředu. Spodní část je sranda, lesem a já v posledních dvou metrech před cestou chytám strom a hlavou dolu visim zapíchlej ve stráni. Směju se jak debil. Dlouho. Ještě furt. Je mi dobře.

Zakončujeme svařákem, sójovym guláškem a vyrážíme na noc domů za ženama. Cesta na pohodu, Kopr ještě zvládá rozbít lednici a už jsme v Prahe. Ještě dočistit van, vyvízt a vypustit hovna z kufříku a už jen prospat silvestra. Takový Vánoce já rád.