Obleva. Tajfun. Vyrážíme.

Plán zní Dolní Morava. Klasicky během jízdy ještě třikrát měníme finální destinaci a na mobilu procestujeme celou republiku. Ale je to jedno, nikde sníh už neni... Ale co, sněžná technologie nás zachrání!

Po třech hodinách a dvou hamburgerech na koňskym ranči dorážíme na spot. Sníh nikde. To ale naše nový lyže nezastaví! Kolem třetí stoupáme sjezdovkou a nevěřícně kroutíme hlavou nad nevysněženým druhým úsekem... Ale co, chytáme epickej západ slunce a je nám dobře. Konečně šlapem.

Potkáváme pár běžkařskejch šlapistů, který mířej dolů. Tam se ale dneska nechystáme... Pravá, levá. Dupem nahoru. Padá tma a vichr sílí jak debil. Stezka v oblacích hučí víc než já funim, ale je prdel. Ve tmě míjíme světla lanovky a bůhvíčeho, když v tom zakopávám a předemnou na stole už se rýsujou dva rumy a svařák. Jsem to ale šikula! V teplíčku prohazujem s paníma smalltalky a když zjistí, že chcem spát venku otáčej vrásky vsloup, nabízej nám igelitový pytle na přespání a lapaj po dechu. Mateřský pudy holt nezastavíš ani po přechodu. Mrkáme na ně a slibujem, že se ráno stavíme na snídani.

"Hele čum, ty okna se hejbou!" Vítr zesílil, tak je nejlepší čas vyrazit. Zapínáme čelovky a vidíme bílý hovno. Ale dva nebojsové po rumech nepotřebujou vidět, prostě to funíme hore a cobydup jsme tam. Na vrcholku chytáme cestičku, která nás nevede k cíli. To ale zjišťujeme až po chvíli, kdy narážíme na křoví. Ladíme mapy.cz, abysme si potvrdili, co tak trochu tušíme... Couváme zpátky na vrchol a už chytáme dobrej kurz. Klopýtáme po ledu a šutrech až k altánku. Naše dnešní lóže.

Hodujeme a poctivě se prolejváme čajem ze smrčí nařeďěnýho meruňkovicí. Dřív než meruňkovice nám dochází voda respektive plyn. Nevzdáváme se a dopíjíme. Kolem půlnoci zjišťujeme, že nejmíň bude foukat pod stolem. Stavíme z lyží větrný zábrany a steleme si hnízdečko. Změruňkovaný si ještě prožijeme trapnej videocall s Bagram a padáme do komatu.

"Kafe?" "Jo to by bodlo..." Nabírám sníh a zapaluju plynovej vařič. Ano, ten bez plynu… Nevadí, balíme ve vichru a šlapem cestičkou zpátky na vrchol a přichází to nejlepší! Sjezd. No ehm, teda ještě po estrádě s vázáním. Seřídíme a už se těch 20 metrů řítíme dolů. Překvapivě to bylo na pohodu. Klepeme na tetky v boudě, dáváme svařák k snídani a dmeme se, že jsme přežili.

Zbytek kopce do dolní části sjezdovky prakticky jen snášíme. Co chceš, když vyrazíš na kopec při oblevě. Spodní část dořítíme a i přes tu naprostou bídu jsme hrozně spoko... Protože, jak řiká Ríša, než u televize je ten čas lepší strávit v autě!